Trenér Valášek: Krásná a zasloužená odměna

foto: Petr Valášek - trenér neslyšících futsalistů ČR

U národního týmu neslyšících futsalistů České republiky působí Petr Valášek už pět let. Za tu dobu s ním zažil všechny možné pády i vzestupy. Ten největší úspěch přišel až v období od 17. - 18. listopadu, kdy český tým dokázal poprvé v historii postoupit na Mistrovství Evropy.
Nejen o kvalifikaci, ale i o tom jak sleduje hráče a také co je v možnostech současných trenérů se povypráví v následujícím rozhovoru.

Trenére, gratuluji k postupu. Je to obrovský úspěch. Jaké to byly pocity bezprostředně po závěrečném hvizdu, kdy jste věděli, že postupujete na šampionát? 
"Měl jsem ohromnou radost, až jsem se neubránil slze v oku, byla to euforie. Věděl jsem totiž, že nás tento úspěch stál mnoho dřiny a přípravy. A zároveň jsme si opravdu přáli uspět a dokázat si, jak jsme silní. Tohle byla krásná a zasloužená odměna mně i celému týmu."

Před kvalifikací jste dělal nominaci. Měl jste o týmu víceméně jasno nebo jste se do poslední chvíle rozhodoval o nějakém hráči na základě formy?
"Měl jsem víceméně jasno. Já pro svoji neslyšící reprezentaci nemám takový výběr kvalitních hráčů, abych mohl některé vyřadit jen proto, že se jim herně nepovedl poslední zápas nebo dva. Beru tedy hráče, o kterých vím, že jsou nejlepší, a chci to pak z nich dostat."

Na základě čeho vybíráte hráče do národního týmu? Je to na základě statistik nebo u vás funguje skauting? 
"Na skauting bohužel není čas ani peníze. Mám své jiné, stále zaměstnaní a jezdit pozorovat hráče, ač bych si to přál, opravdu není možné. Svaz by mi to ani nemohl vždy proplatit. Zároveň se nevedou žádné podrobné statistiky neslyšících fotbalistů a jejich výkonů. Sleduji a vnímám daného hráče, kterého už znám, jak často a kde hraje a jaké měl individuální výsledky.
Pokud na nějaké akci narazím na nového hráče, který mne zaujme, nebo se dozvím, že některý neslyšící fotbalista hraje na zajímavé úrovni fotbal slyšících, obvykle se ho snažím pozvat buď na nějaký náš turnaj, nebo soustředění širšího reprezentačního týmu, kde je největší prostor takové hráče zkoušet. Navíc liga futsalu neslyšících u nás v ČR vůbec neexistuje. Koná se jen dvoukolové MČR, tedy ve dvou víkendech za rok. Tam zhlédnu všechny zápasy. Na zápasy hráčů v jejich slyšících klubech, kterých je velmi málo, nejezdím, na to bohužel není čas a peníze. U neslyšící reprezentace je hlavní trenér srdcová práce ve svém volném čase."

Když víte, že vás čeká třeba Irsko, jak soupeře analyzujete? Máte sestříhaná videa nebo se jezdí sledovat i soupeři národního týmu? 
"V silách mých a našeho týmu tohle všechno není. Snažím se jezdit na mezinárodní turnaje nebo předešlá mistrovství, kde můžu vidět více týmů najednou. Jezdit za konkrétními soupeři, na to bohužel nejsou prostředky. Zároveň ani není nikdo, kdo by nám poskytl své videozáznamy. Jediná videa, co máme k dispozici, jsou ta, která si sami natočíme. Z našich soupeřů v kvalifikaci jsem tak před kvalifikací žádného zrovna neviděl. Během turnaje jsem samozřejmě viděl všechny zápasy soupeřů a udělal poznámky."

Kolik času zabere celková příprava na zápas?
"Asi hodinu. Vzhledem k tomu, že nemám žádná videa soupeřů, tak víceméně jen podle sebe chystám taktiku."

Kdybyste měl během roku říct jednoho hráče, který udělal pokrok, který by to byl a proč? 
"Nechtěl bych vypichovat jednoho hráče. Myslím si totiž, že jsme se za ten poslední rok hodně zlepšili všichni jako tým. Futsal je týmový sport. Potvrdil nám to i tým z druhé futsalové ligy slyšících, se kterým jsme asi po roce opakovali přátelský zápas a k jejich překvapení je porazili, gratulovali nám k velkému zlepšení."

Čím si vysvětlujete, že naši hráči do zápasu s Běloruskem vstoupili pasivně?
"Jednalo se o první zápas turnaje a ještě před tolika fanoušky, na to nejsou všichni hráči úplně zvyklí a byla tam určitá nervozita a křeč, v té snaze se ukázat. První zápas byl hodně důležitý a my se tím nechali svázat, spousta hráčů hrála pod svoje možnosti. Z toho pramenilo mnoho ztrát míče. A když si pořádně nepřihrajete a neudržíte míč, zákonitě pak musíte často bránit."

V kvalifikaci jste začínali prohrou s Běloruskem. Pak jste zvládli dva velice důležité zápasy. Co se změnilo oproti prvnímu zápasu?
"Při tomto zpětném pohledu se dá říct, že objektivně Bělorusko byl nejtěžší soupeř v turnaji, kterého jsme dostali právě na úvod. Po tom prvním zápase jsem se hlavně snažil působit na hráče psychologicky pozitivně, aby na toto zapomněli a soustředili se na další dva zápasy, které jsme stále mohli a museli vyhrát. Zároveň jsem jim vysvětlil jinou taktiku. To se myslím spojilo s jejich chutí dokázat úspěch. V druhém zápase se nám povedl úvod a pak už jsme to udrželi. Po tom, co jsme druhý zápas zvládli, jsme věděli, že rozhodne poslední zápas s Irskem. To na nás kladlo velký tlak. V první půli se nám pak přes velkou herní převahu nedařilo vstřelit gól a po půlce prohrávali. V šatně tehdy byla velká skleslost a rozčarování. Řekli jsme si, že je to o tom jednom gólu, který protrhne tu smůlu, a že jsme schopni zápas otočit, na to jsme se plně soustředili. To se později v zápase naplnilo."

Jaký je to futsal oproti tomu, co hrají slyšící? Myslíte, že je tam až moc velký rozdíl nebo je to víceméně podobné, samozřejmě až na komunikaci, která je u neslyšících složitější? 
"Futsal jako takový hrají neslyšící samozřejmě stejný. Vždy je to o tom, jak máte kvalitní hráče a co s nimi natrénujete. Jediný rozdíl je tak dá se říct „jen“ v komunikaci, ale ta je právě strašně důležitá. Omezuje to, co se dá natrénovat. V útočné fázi není slyšící hráč odkázán jen na svůj zrak, spoluhráč si může o přihrávku křiknout, nebo mu jinak napovědět. A ještě větší rozdíl je v obranné fázi, tam je obrovská výhoda, když obránci nebo brankář můžou korigovat postavení ostatních. Bránění je tak mnohem složitější, u neslyšících to totiž vyžaduje, aby každý hráč sám měl perfektní přehled o celé situaci, nikdo mu nepomůže."

Jak moc je těžké ukočírovat hráče na hřišti? V zápase s Běloruskem se párkrát stalo, že jste dupal do země, mával na hráče, ale ten nic nevnímal. 
"Jak říkáte, je to těžké. Na hráče musím mávat nebo dupat, a to často nepostřehnou. Pokouším se o to jenom v nutných případech, třeba když je při standardní situaci neobsazený nebezpečný hráč soupeře.Taktické pokyny se dají probírat jedině na střídačce."

Proč nemůžou mít hráči sluchátka na palubovce? Přece jen nás fanoušky zajímá, jak vnímáte atmosféru v hledišti. Určitě je to trošičku jiné. 
"Sluchátka a další kompenzační pomůcky jsou zakázané kvůli bezpečnosti samotných hráčů. Je to podobné, jako kdyby někdo nosil velké náušnice. Mohou se rozbít, přivodit zranění. Zároveň těm hráčům, kterým jejich využívání sluch zlepšuje, přinášejí v podstatě nefér výhodu proti úplně neslyšícím, mohli by s dalšími takovými komunikovat zvukově nebo by slyšeli soupeře za nimi. Atmosféru tak hráči vnímají buď z pohybu diváků, nebo i zvukových vibrací, které jsou schopni cítit."

Co očekáváte od nadcházejících zápasů? Předpokládám, že budete plánovat přátelské zápasy až podle toho, koho budete mít ve skupině ME nebo se to domluví ještě před losem? 
"Los skupin na ME je v květnu 2018. Před ním máme v plánu sehrát přátelské zápasy hlavně se slyšícími českými kluby z druhé, nebo když se to podaří, tak i první ligy. Máme také nabídku od vedení futsalového svazu, že bychom mohli sehrát přátelské utkání se slyšící reprezentací futsalu U21. Nebo se domluvíme s některými státy, které na ME nepostoupily. Po losu skupin, pokud se podaří se s někým domluvit, bychom mohli i sehrát utkání s nějakým účastníkem ME nalosovaným do jiné skupiny.
Vše je to ale o penězích, které se podaří sehnat. Futsal není deaflympijský sport, a proto je jeho podpora ze strany Českého paralympijského výboru malá. Hodně nám finančně pomáhá FAČR – sekce futsal a její předseda pan Otakar Mestek. S hledáním dalších finančních zdrojů nám samozřejmě pomáhá náš Český svaz neslyšících sportovců."

Probíhá ve sportovním úseku nějaký systém zabudovávání mladých hráčů? Obecně nás fanoušky zajímá, kolik máme neslyšících celkově odhadem, kteří hrají futsal? 
"Specializované neslyšící futsalisty nemáme. Všichni kombinují fotbal s futsalem. Těch, co hrají i futsal, je v celé republice asi 50, plus cca 20 v mládeži. Máme oddělenou reprezentaci U21, kde se často uplatní třeba i 16-tiletí hráči. Ta se ale neschází moc často, nejsou na to peníze. Proto tak mladé hráče vybírám hodně z turnajů neslyšících nebo MČR. Pak je vezmu klidně rovnou na soustředění A-týmu, kde si je více vyzkouším."

Máte ve svazu nějakou koncepci, podle které se řídíte a snažíte se ji plnit? 
"Samozřejmě se snažíme být úspěšní a zároveň postupně zabudovávat mladé nadějné hráče. Těch je ale velmi málo a tím jsme omezeni. Taktiku je většinou potřeba průběžně měnit, abychom nebyli okoukaní a také podle hráčů, které mám zrovna k dispozici. Podle toho ji připravím. Někdy v tom i spolupracuji s hráči."

Kolik máte spolupracovníků v realizačním týmu? Víte třeba o tom, že dnes ve sportu má některý tým třeba i víc jak pět lidí ve svém týmu? Dám za příklad třeba fotbalovou Spartu.
"Peníze na takový velký tým rozhodně nemáme. A to myslím jen peníze na pokrytí výdajů. Mzdu nepobíráme nikdy žádnou, jsme dobrovolníci. V celém realizačním týmu je nás maximálně 5, trenér jsem většinou jediný, občas mám i asistenta. Ostatní jsou vedoucí týmu, nebo občas až dva maséři, někdy žádný. To pak většinou jsem v dvojroli trenér-masér, mám totiž masérský průkaz a dlouhodobé zkušenosti."

A na závěr. Fanoušci, které znám a nebo píšou na sociální sítě a jsou slyšící vám všem moc přáli. Co byste jim mohl na závěr vzkázat a jaké očekáváte případné umístění na ME? 
"Fanouškům musíme srdečně poděkovat. Jejich podpora byla úžasná a velmi mnoho nám pomohla, atmosféra v hale byla nezapomenutelná. Považujeme je za součást našeho týmu. Proto bychom si strašně moc přáli, aby nás dále podporovali a třeba i jeli na ME do Finska. Byl by to pro náš tým krásný pocit, vidět ve Finsku v hledišti české barvy a vlát naši vlajku. Co se týká ME, tak tam bude 16 účastníků a my bychom se chtěli umístit v první polovině, do 8. místa. Úspěch by tak byl už postup ze skupiny."