Pavel Fořt: V Drážďanech bylo stále třicet tisíc diváků

foto: CZECH 4 SPORT

Jaká byla kariéra útočníka Pavla Fořta po jeho odchodu ze Slavie? Jak jednotlivá angažmá hodnotí? Když jsme s ním pořizovali rozhovor pro novou publikaci Vzpomínky mistrů, jednatřicetiletý forward, který se v současnosti připravuje s Příbramí, si s námi popovídal i o dalších obdobích jeho zajímavé kariéry.

Ze Slavie jste odcházel hned po titulu v létě 2009, nebyla šance, že zůstanete?

Pan Rosen o tom tehdy uvažoval, ale svoji roli sehrály finanční požadavky. Od samého začátku bylo jasné, že jsem se vrátil jen na půl roku, že pak půjdu zpátky do Francie.  V té době jsem patřil Toulouse.

Jak se vám dařilo trochu míň než pak v Německu...

Já jsem se vrátil přímo do rozběhnutého týmu, u nás byla dovolená, tam už se hrálo, byli jsme dvanáctí a nakonec jsme skončili třetí. Pár zápasů jsem odehrál. Měl jsem hrát v útoku s Johanem Elmandrem, on během čtyř kol dal šest gólů. Trenér pak hrál jen na jednoho útočníka a to byl on. Buď jsem ho střídal, nebo nahrazoval, když byl zraněný. Třetí místo nakonec byl velký úspěch.

Jak vám vyhovovala francouzská liga?

Bylo to něco jiného. Musel jsem nabrat sílu, tam jinak proti urostlým obráncům vůbec nemá útočník šanci. Každý souboj o míč je nekompromisní. Hodně času jsem trávil v posilovně.

Další štací byl Bielefeld. Bylo to nejlepší období?

Asi ten první rok. Hráli jsme v druhé lize o postup, ale přišly finanční problémy a tam se s tím nepárají, následovaly pokuty a body dolů. I když jsme o devět bodů vedli, tak jsme to nezvládli. Chtěli mne pak prodat, bohužel v té době jsem si zranil koleno a byl jsem nějaký čas bez fotbalu.

Pak jste se dostal do Drážďan...

Přišel jsem už na nový stadion, postoupili do druhé bundesligy, byla to paráda. Každý zápas na nás chodilo třicet tisíc lidí, po pádu Bielefeldu do třetí ligy jsem byl volný hráč, tak mne angažovali. Bylo to tam všechno dobré. Fanoušci byli vynikající. Já si na to nemohu stěžovat, měl jsem štěstí, kde jsem hrál, tam chodila spousta fandů. Když se vyhrál v Edenu titul, tak to bylo s atmosférou v Německu srovnatelné. Mají chorea, prapory. Když jsme hráli v Mnichově v Allianz aréně, přišlo čtyřicet tisíc diváků, z nich bylo patnáct tisíc z Drážďan. Na venkovní zápas. Tři sta, čtyři sta kilometrů, to je u nás nemyslitelné. Kam jsme vyjeli ven, všude byl sektor hostů plný.

Byla Alianz Arena ten nejlepší stadion, na kterém jste kdy hrál?

Mně se nejvíc líbilo v zaplněném Edenu. Pak když jsme hráli se Slavií na Tottenhamu, to byl asi můj nejlepší zápas v kariéře. Asi díky tomu jsem šel pak do ciziny. Hráli jsme tam fantasticky, Matej Krajčík tam odehrál taky super zápas.

Zatím posledním klubem byl Slovan, jaký to tam mělo průběh?

Já jsem šel do Bratislavy s cílem získat titul a bojovat o Ligu mistrů. První rok se nám to proti Razgradu nepovedlo, tam se bohužel rychle ukázalo, že jsou výkonnostně někde jinde.  Druhý rok jsme se do Evropské ligy dostali, ale přišla obměna kádru, začali hrát mladí kluci. To bylo v období, když přišel František Straka.

Hlavně ze začátku se vám ve Slovanu střelecky dařilo.

Začátek byl v pohodě, myslím deset zápasů a dvanáct gólů a nějaké asistence. Pak přišly ale zdravotní problémy, na půl roku mne to zastavilo. Po návratu jsem stihl taky dát další góly. Já jsem s odstupem času hlavně rád, že můžu zase hrát fotbal.

Vzpomínky Pavla Fořta na působení ve Slavie včetně několika nikdy nepublikovaných historek najdete v publikaci Vzpomínky mistrů, která vyjde  na podzim tohoto roku.