Jakub Diviš v Sofii bojuje o titul

foto: sportal.bg

„Když jsme dali gól v Loveči, museli jsme deset minut počkat, až v našem kotli dohoří ohně,“ popisuje atmosféru v bulharské lize 28letý brankář Jakub Diviš, který v CSKA Sofia prožívá velmi vydařené angažmá. kterému nechybí "balkánský" náboj. Po svém příchodu se stal jedničkou, patří k oporám týmu a chystá se na boj o titul. Serveru CZECH 4 SPORT poskytl exkluzivní rozhovor.

Jak hodnotíte první půlrok v novém působišti?
Zatím mám jenom důvody ke spokojenosti. Jsme první s náskokem tří bodů na Ludogorec. Mohlo to být ještě lepší, kdybychom neztratili body za dvě bezbrankové remízy s relativně slabšími soupeři. Odchytal jsem všech 19 zápasů, dostali jsme jen 10 gólů a udrželi 12 čistých kont.

V klubu jste na hostování z Mladé Boleslavi. Jak těžké bylo dostat se do základní sestavy?
Jedničkou jsem se stal vlastně hned, protože CSKA na poslední chvíli nevyšel přestup jednoho polského gólmana. Moc času na rozkoukání jsem neměl, v sobotu jsem přiletěl, podepsal smlouvu a v neděli už chytal generálku na ligu. Ta se mi naštěstí povedla a fanoušci mě přijali, což mi samozřejmě hodně pomohlo v dalším působení. V Bulharsku je fotbal oblíbený a sledovaný, generálky přenáší televize, v hledišti bylo kolem pěti tisíc fanoušků.

Chodí v Bulharsku obecně víc lidí než u nás i na ligu?
V lize na naše domácí zápasy přišlo vždycky mininálně pět tisíc, mnohem víc jich bylo na zápasech proti Ludogorci a Levski. Když někam přijede CSKA, mají tam nejvyšší návštěvu sezony. Je to nejslavnější a nejúspěšnější klub v Bulharsku a je to znát všude, kam dorazíme. Ve městech nám mávají, auta troubí, lidi se chodí vyfotit s naším autobusem, s hráči, chtějí podpisy, ale samozřejmě, že se setkáváme i s těmi negativními reakcemi a gesty.

Jaká je na utkáních atmosféra?
Můžu vám popsat jednu situaci z našeho prvního ligového zápasu na hřišti Litexu Loveč. Vyhráli jsme 1:0 a po našem gólu se zhruba deset minut nehrálo. Naši fanoušci, kteří obsadili celou tribunu za naší brankou, v tu chvílizapálili ohně, dýmovnice, ohňostroje...no jednoduše jsem si myslel, že snad začala válka. Raději jsem odběhl alespoň za hranici velkého vápna. V Bulharsku jsou na zápasech i brankoví rozhodčí a ten, co stál u mne, za mnou přišel a povídá: „To nic, chvilku je necháme vyřádit a pak budeme zase pokračovat, je to tady normální.¨ Když bylo na hřišti zase trochu vidět, zápas pokračoval. Nejvyhecovanější jsou asi derby s Levski, to byl asi ještě intenzivnější hukot. Hráli jsme na podzim s nimi dvakrát, první derby jsme vyhráli 2:0. Oba góly padly až ve druhém poločase. To teprve byla euforie, hřiště zasypané bengálskými ohni, krásné choreo, ohňostroj...Jsou to zážitky. Druhé derby se hrálo na sněhu, byl opravdu hodně špatný terén, ale vyhráli jsme dokonce 3:0.  Derby se hrají na Národním stadionu a v tomto zápase bylo Levski vedeno jako domácí tým, tedy tribuny patřily fanouškům Levski. Asi kolem desáté minuty našeho trenéra zasáhla ledová koule přímo do hlavy, spadl do sněhového mantinelu a asi minutu byl celý omráčený. Protestovali jsme a říkali rozhodčímu, že je to jasná inzultace, ale zápas se dohrál. Stejně skončil výsledkem, který byl po deseti minutách.

Mají v CSKA fanoušci taky děkovačky?
Mají, jsou velkolepé, hymny a chorály se zpívají i s hráči, já se snažím alespoň halekat do rytmu, protože samozřejmě ničemu nerozumím. Obchází se celý stadion a je to opravdu moc hezký pocit. Zejména pokud vyhrajeme.

Jak by ve srovnání s bulharskou A-ligou dopadla naše Synot liga?
Silnější týmy mají spoustu cizinců, hlavně z Brazílie, Portugalska, Španělska a z Afriky. Snaží se hrát technický, kombinační fotbal na pár doteků s individuálními průniky. Naopak ty slabší týmy hrají klasický poctivý, běhavý fotbal plný osobních soubojů, který ty technické hráče hodně bolí. Trochu mne zklamaly stadiony. Na rozdíl od nás nemají vytápění, takže ke konci roku se hraje na hodně špatných terénech, což nám moc nevyhovuje. Modernější stadion mají tak tři, čtyři týmy. Ale je pravda, že další dva, tři kluby buď staví, nebo se stavbou nového stánku začaly. Naopak skvělí jsou fanoušci. Atmosféra, kterou dokáží udělat na stadionu, je elektrizující a v takovém prostředí se hraje úplně jinak.

Postup Ludogorce je vnímán jako úspěch bulharského fotbalu, nebo jenom jednoho klubu?
Tady sehrálo roli vlastenectví. Když se Ludogorci podařilo postoupit do skupiny Ligy mistrů, bylo vidět, jak jsou na to všichni právem hrdí. Byla to obrovská reklama pro bulharský fotbal. Navíc způsob, jakým se to Ludogorci povedlo, to je jako z pohádky. Rumunskému stoperovi Mutimu, který v play off Ligy mistrů vychytal penaltový rozstřel proti Steaua Bukurešť, dokonce v Razgradu postavili tribunu, která nese jeho jméno. 

Jak probíhá vaše zimní příprava?
Jsme skoro celých šest týdnů v Turecku. Je to moje první zimní příprava bez umělé trávy, běhání ve sněhu a tří vrstev termoprádla. Ale dřina je to stejná, většinou trénujeme třikrát denně, buď jsou tři tréninky na hřišti, nebo je třetí fáze v posilovně. Takhle to bude zhruba do 22. ledna, pak budou následovat tři dny volna a herní soustředění s devíti přípravnými zápasy.

Jaká je finanční situace v CSKA, v nedávné době prošel krizí, už se všechno urovnalo?
Předchozí majitelé nadělali obrovské dluhy, které se nyní musí splácet. Situace se pomaličku lepší a klub stabilizuje, ale bude to ještě chvilku trvat. Stejně jsem přesvědčený o tom, že za pár let bude CSKA znovu evropský velkoklub se vším všudy. Kdyby se nám podařilo udržet náskok a vyhrát ligu, bylo by to obrovské povzbuzení a zase by nás to posunulo o kus dál.

A co život mimo trávníky, jak se vám v Sofii líbí? Už jste se stihl naučit něco bulharsky?
Zatím moc nemluvím, v týmu je hodně cizinců, takže komunikujeme v angličtině, ale například s maséry, s kterými je opravdu zábava, se snažím mluvit bulharsky, jen mi to jde pomalu. V Sofii jsem si pronajal byt a připravuji vše na březnový příjezd zbytku rodiny, manželky, tříměsíčního syna a našeho psa. Dostal jsem služební auto, takže všechno zařizování bylo jednodušší. Nad Sofií je pohoří Vitosha, a protože jsem z Podkrkonoší, jeho návštěvu jsem si nemohl odpustit. Až nahoru jezdí lanovka a procházka po hřebenech opravdu stojí za to.

Bulharští řidiči jsou asi hodně divocí, nebo je to lepší než u nás?
Doprava v Sofii je komplikovaná a drzost řidičů na vysoké úrovni, ale za to můžou veliké zácpy, které hlavní město Bulharska trápí. Člověk se občas diví, co jsou lidi schopni vymyslet, aby ušetřili minutu při čekání na zelenou. Jinak je Sofie normální velké město, kde seženete všechno, co je potřeba. Nemá sice tolik památek a krásných míst jako Praha, ale já spíš objíždím parky, které budou vhodné na procházky s kočárkem a psem.

Co pověstné vrtění hlavou na souhlas, s tím jste žádné problémy neměl?
Všichni mi to připomínali, přišlo mi to jednoduché. Jenže stejně na to člověk nemyslí. Když jsme byli na hotelu před prvním zápasem náš doktor na obědě obcházel hráče a rozdával vitamíny.  Měl jsem zrovna plnou pusu, tak kývám, že ano, že bych chtěl. Vtom se doktor otočí a odchází. Říkám si: Aha, tak mě asi neviděl, jsem tu nový, to nevadí...stejně jsem před zápasem nikdy nic neužíval. Došlo mi to až další týden, kdy jsme znovu byli na hotelu před zápasem. Večer jsem chtěl jít na masáž, otevřu dveře na pokoji, kde byli maséři, a ptám se, jestli mají volno. Mitko, masér, který zrovna psal esemesku a neměl nikoho na stole, kroutí hlavou. Tak jdu zpátky na pokoj. Za pár vteřin se rozrazí dveře na chodbu a Mitko volá: " Díva, co blbneš, kam jdeš? Je to pro nás zvláštní, když jsem si zařizoval internet a televizi do bytu, všichni pořád také jenom nad vším kroutili hlavou.

V Bulharsku jste v říjnu slavil i narození syna...
Dozvěděl jsem se to v kině. Trenér totiž vymyslel, že na předzápasovém soustředění budeme večer chodit do kina. Takže sedím v kině a koukám na film v angličtině s BG titulky. Najednou mi přijde zpráva. " Tak už je venku, oba jsme v pořádku..." všichni v týmu věděli, že je manželka od rána v porodnici, ale samotný porod se ještě nečekal, proto jsem s ní ještě nebyl. Jak jsem si zprávu přečetl, vyskočil jsem a do poloplného kina česky vykřikl: "Je venku!!!" většina kluků pochopila, co jsem se asi právě dozvěděl, sdíleli mou radost se mnou a začali mi blahopřát. Film pak pokračoval a já běžel ven zavolat manželce a rozhlásit tu nejlepší zprávu do světa. Druhý den jsme hráli zápas opět proti Litexu, vyhráli jsme 2:0 a proběhla i oblíbená kolébka pro Dívu juniora.