Cestování za ženským fotbalem: Liga mistryň na Balkáně

foto: Tomáš Kafka

 Autorem textu je Tomáš Kafka

Na úvod trocha teorie. Kvalifikace ženské Ligy mistryň se hraje jiným systémem, než jaký známe z klasické mužské Ligy mistrů. Týmy jsou rozdělené do deseti skupin o čtyřech účastnících. Z každé skupiny postoupí do hlavní fáze její vítěz, navíc se usměje štěstí ještě na jeden nejlepší tým z druhých míst. Skupinu vždy hostí jeden tým (město), kde se odehrají všechny zápasy. Ve skupině hraje každý s každým, jeden tým tedy odehraje celkem tři kvalifikační utkání. Letos byly hracími dny kvalifikace 22., 25. a 28. srpen.

O tom, že se zajedu podívat na kvalifikaci Ligy mistryň jsem uvažoval už dříve, ale až letos k tomu opravdu došlo. A protože už jsem ženský fotbal navštívil v mnoha zemích Evropy, hledal jsem opravdovou výzvu, pokud možno co největší „punk“. Když jsem se kouknul, v jakých městech se bude kvalifikace hrát, vyšlo mi z toho, že by šla podniknout pěkná okružní cesta Balkánem: začátek 22. srpna ve slovinské Lublani, pokračování o tři dny později na severovýchodě Chorvatska v Osijeku a závěr 28. srpna v bosenském Sarajevu. A tak jsem 21. srpna sedl doma do auta a vyrazil směrem na jih. 

Zápasy a jejich herní úroveň

Skupina Lublaň

Ve slovinské metropoli jsem navštívilutkání Olimpija Lublaň - Curych (hráno 22.8. od 13:00) a Minsk - Birkirkara (stejný den, výkop 17:15). Curych byl proti domácím velkým favoritem. Již z rozcvičky bylo poznat, že oba týmy jsou někde jinde: bohatý Curych měl široký realizační tým s asistentem trenéra, kondičním trenérem, doktorem či trenérem brankářek. Domácí si museli vystačit se skromnějšími podmínkami, nechci je shazovat, to vůbec ne, ale v podstatě byli rádi, že měli trenéra a vedoucího týmu. Rozhoduje se však samozřejmě na hřišti a tam se Olimpija dlouho srdnatě bránila, inkasovala až v 55. minutě, ale hned dokázala vyrovnat. Kýžený druhý gól vstřelily Švýcarky až sedm minut před koncem a odnesly si tak výhru 2:1. I přes nízké skóre si myslím, že fotbalistky Curychu by v české lize jednoznačně hrály o titul.

V druhém zápase se představil Minsk proti Birkirkaře, mistr Běloruska vs. mistr Malty. Zajímavostí je, že Minsk jezdí často na soustředění do České republiky. A na jednom takovém zde byl i před kvalifikací, v přípravném utkání 9. srpna na Xaverově Bělorusky pohledly Slavii 1:3, o dva dny později na Strahově pak porazily Spartu 4:3. Ale zpět k Lize mistryň, zápas se hrál jen na jednu bránu a Minsk si došel pro jednoznačnou výhru 8:0. Ve vzájemném zápase ve skupině spolu následně Minsk s Curychem remizovaly, celkem získaly 7 bodů a do hlavní fáze Ligy mistryň se podívají oba dva.

Skupina Osijek

Další dva zápasy jsem zhlédl v Osijeku, konkrétně Stjarnan - Istatov (25.8., 16:00) a Osijek - Klaksvík (25.8., 20:15). Ženy Stjarnanu nejsou žádná „ořezávátka“, hlavní fázi LM už si několik zahrály, navíc se Islanďanky se probojovaly na poslední tři evropské šampionáty. V týmu Stjarnanu působí hráčky např. ze Skotska, USA, Nizozemska, Nikaragui či Jamajky. A právě jamajská útočnice D.K. Henry stihla v zápase hattrick za 6 minut. Makedonský celek Istatov byl zklamáním, odnesl si porážku 0:11. A tak zatímco v mužském fotbale mají Makedonci v podobě Vardaru Skopje svého prvního zástupce v Evropské lize v historii, v ženském fotbale je čeká ještě dlouhá cesta. Příslibem snad může být to, že Istatov má velmi mladý tým hráček kolem dvaceti let.

Večer následoval duel pod umělým osvětlením Osijek - Klaksvík. Papírově zápas pro domácí, ale tak jednoduché to nebylo. Mistr Faerských ostrovů Klaksvík je stálicí Ligy mistryň, zúčastnil se všech 17 ročníků. Z kvalifikace se mu však nikdy postoupit nepodařilo. V týmu má Klaksvík jedinou cizinku - srbskou brankářku, která je navíc členkou reprezentace své země. Ta tým několikrát podržela a i díky ní skončil první poločas pouze 1:0 pro Chorvatky. Nakonec vyhrál Osijek 4:0. Po všech odehraných zápasech ze skupiny postoupil Stjarnan, Osijek byl druhý. Klaksvík ve vzájemném zápase porazil Istatov 6:1 a bral třetí místo.

Skupina Sarajevo

Na třetí hrací den jsem se přesunul do hlavního města Bosny a Hercegoviny. Všechny závěrečné zápasy měly jednotný výkop 28.8. v 17:00. Zvolil jsem zápas mezi domácím SFK 2000 Sarajevo a hostujícím PAOK. Karty byly rozdány jasně, Sarajevo muselo k postupu vyhrát o dvě a více branek. To však jeho hráčky nezvládly, v úvodu utkání byly sice aktivní a měly šance, ale po rychlé akci šly do vedení řecké fotbalistky. Ještě v prvním poločase šlo navíc Sarajevo do deseti. Nevzdávalo se, zkoušelo hrát 3-3-3 či 3-2-4, leč bez úspěchu. Výsledkem byly další dva obdržené góly a prohra 0:3. Do hlavní fáze Ligy mistryň tak postoupil řecký PAOK.

Stadiony, propagace, zabezpečení

Musím přiznat, že mě propagace všech zápasů zklamala. Nebudu přehánět, když řeknu, že desetmetrů od stadionu člověk nevěděl, že se na něm chystá nějaký zápas. Billboardy, plakáty, nic takového nebylo. Dokonce i jako fanoušek, který do města přímo za těmi zápasy přijel, jsem měl co dělat se na stadion vůbec dostat. Každý stadion měl minimálně čtyři vchody, označení, jakým vchodem jít ale neexistovalo. Takže z toho vždy bylo bloudění od jedné zamčené branky ke druhé, otevřena byla totiž vždy jen jedna, ideálně co nejvíce nenápadná.

V Lublani se hrálo na stadionu ŽŠD (Železničarskega Športnega Društva, vlastníkem jsou Slovinské dráhy) s kapacitou 4 000 míst. Osijek divákům nabídl Gradski vrt s kapacitou takřka 19 tisíc míst, kde své zápasy hrává i chorvatská reprezentace. A vůbec největším stánkem se mohly pochlubit bosenské fotbalistky - Asim Ferhatović Hase Stadium nebo také Koševo Stadium pojme 37 500 diváků. Zimní olympijské hry v roce 1984 se zahajovaly právě zde. Všechny stadiony měly jedno společné - na zápasy byla otevřená pouze hlavní tribuna (nebo jen část hlavní tribuny). A všechny také mají atletickou dráhu.

Žádné vstupné se na zápasy neplatilo. Také při zápasech nebyly otevřené vůbec žádné stánky s občerstvením, což pro mě bylo dalším zklamáním. Ale abych zase všem úplně nekřivdil, při zápase Osijek - Klaksvík se v hledišti objevil pán v důchodovém věku, který nabízel ke koupi balení arašídů a malých pitíček. Neexistovalo ani nic jako zápasový magazín. Opět tedy s jednou výjimkou, v Sarajevu se jakýsi bulletin povaloval na tribuně, zřejmě od předchozích zápasů, protože při tom posledním opravdu nikde žádný k dostání nebyl.

Atmosféra, návštěvnost a zajímavosti
Kdo si představuje, že balkánské publikum zápas mnohem více prožívá, toho musím ubezpečit, že taková představa je naprosto správná. I co se týče ženského fotbalu. Hráčky i diváci dokázali mnoho situací velmi vyhrotit. Na zápasy domácí Lublaně, Osijeku a Sarajeva si domácí publikum relativně našlo cestu, na každý dorazilo kolem dvou až tří stovek diváků. O poznání horší to bylo s utkáním Minsk - Birkirkara v Lublani, tam jsem se chvílemi bál, že na stadionu budu úplně sám. Také střetnutí Stjarnan - Istatov přilákalo v Osijeku spíše jednotky až desítky diváků. Nějaké soustavné fandění na žádném z mnou navštívených zápasů neprobíhalo.

Při zápasech se stalo několik pozoruhodných událostí. V Lublani se doktorovi při běhu za zraněnou hráčkou vyzuly pantofle. Fotbalistku však zvládl ošetřit a doprovodit mimo hrací plochu i bos. Poté se jen s opětovným rozehráním míče muselo počkat, než si doktor pro své pantofle na hřiště doběhne zpět. To v Osijeku na to šli jinak, místo nosítek měli pro zraněné hráčky u hřiště připravené vozítko. V jeden moment se vozítko opravdu dostalo do akce, řidič už dokonce vjel na trávník, ale zraněná hráčka se mezitím postavila na nohy a tak to šofér musel otočit. A následně pobavil všechny přítomné, když na své původní místo, kde s vozítkem stál, nedokázal zacouvat. Po několika neúspěšných pokusech ho vystřídal jiný řidič, který manévr zvládl a vysloužil si potlesk tribuny.

V Osijeku se stala ještě jedna věc. V závěrečných minutách utkání Stjarnan - Istatov přidaly Islanďanky další gól. Ten také náležitě oslavily, hlasatel na stadionu oznámil střelkyni, na světelné tabuli se změnilo skóre a gól byl dokonce ohlášen i v nejrůznějších onlajnech a mobilních aplikacích. Kamarád z Česka mi už dokonce do zpráv branku okomentoval. Najednou se však ukázalo, že hlavní rozhodčí odpískala místo branky útočný faul na brankové čáře. Všichni to vzali s humorem, skóre 11:0 nebo 12:0 v ten moment už nic neřešilo.

Závěr

Na Balkán jsem vyrazil za dobrodružstvím - a to jsem tam také našel. Herní úroveň zápasů měla svou kvalitu a týmy jako Curych, Minsk či Stjarnan by se v české lize neztratily a do Ligy mistryň postoupily po zásluze. Svou kvalitu mělo i Sarajevo, PAOK a Osijek. Propagace a návštěvnost na zápasech mohla být lepší, to je třeba říct. Být však na desetitisícových stadionech skoro sám má také něco do sebe.  Slovinsko a Chorvatsko jsou normální země na úrovni Česka. Nasednout do auta a jet se do nich podívat na fotbal není žádný problém. Malinko jiné už je to s Bosnou, kde je vidět, že některé cesty a stavení nejsou v nejlepší kondici. Země také není v EU, pro cestu potřebujete platný mezinárodní řidičský průkaz a na hranicích si o něco déle počkáte. Jinak se ale ani v Bosně není čeho bát. Návštěvu fotbalu na Balkáně tedy mohu jen doporučit. A já už pomalu vymýšlím, kam vyrazím příště.