Berlusconi prodává Milán Číňanům. Končí éra, která se zapsala do slovníků
Skupina Fininvest patřící někdejšímu italskému premiérovi Silviu Berlusconimu oznámila prodej svých 99,9 % akcií slavného AC Milán čínskému investorovi působícímu skrze státem vlastněný rozvojový fond. Jestli chce Čína využívat fotbal k prosazení svých politických a ekonomických zájmů, nemohla si vybrat symboličtější klub, než je právě Milán. Když ho totiž před třiceti lety kupoval Berlusconi, jeho představa o budoucí roli klubu byla přinejmenším hodně podobná.
Zajímavý tak prodej italského velkoklubu není jen z pohledu narůstajícího čínského angažmá v evropském fotbale (Aston Villa, Sochaux, Granada, Atletico, Espanyol, Manchester City, městský rival Inter nebo třeba Slavia), ale definitivně jím končí éra, během které Berlusconi dokázal Milán vytáhnout mezi nejúspěšnější evropské kluby a také ho geniálně využít ke svému politickému vzestupu. Bez nadsázky se dá říci, že kdyby nebylo Milánu a italské vášně pro fotbal, někdejší zpěvák na výletních lodích (sám mimochodem napsal pro AC Milán klubovou hymnu) a pozdější mediální magnát by se ministerským předsedou nikdy nestal.
Berlusconi kupoval Milán v roce 1986 a obchod to byl od samého začátku pečlivě promyšlený a oboustranně výhodný. Jeden z nejpopulárnějších italských klubů měl v té době finanční problémy a ještě tři roky předtím se potácel dokonce ve druhé lize. Díky investicím budoucího premiéra ale získal mezi lety 1988 a 1994 (tedy v období, kdy se formovalo Berlusconiho politické hnutí) čtyři ligové tituly, tři vítězství v PMEZ, dva Interkontinentální poháry a tři Superpoháry UEFA. Díky tomu se Berlusconi stal pro fanoušky Milána de facto zachráncem jejich klubu, pro zbytek Itálie pak získal image úspěšného podnikatele.
Dnes téměř osmdesátiletý Berlusconi v té době už kontroloval velkou část italských médií, k čemuž mu výrazně pomohl další z jeho geniálních tahů, a to koupě práv na americký Dallas. Ten mu přinesl nejen popularitu u Italů toužících po nekonečném dramatu, ale úspěch seriálu přispěl mimo jiné i k povolení do té doby zakázaného celostátního plošného vysílání. Berlusconi ovládl nejen samotné televizní stanice, ale i prodej reklamy, a cestu k masivní sebeprezentaci měl tedy otevřenou. Jak ale přiblížit Italům novou politickou stranu, když tamní scénu pevně ovládali křesťanští demokraté a komunisté?
Fotbalizace politiky
Berlusconi vsadil právě na fotbal, tedy fenomén, který se v Itálii prakticky rovnal náboženství a který měl zřejmě jako jediný sílu spojit dva rozdílné světy – bohatý průmyslový sever a chudý zemědělský jih. Berlusconi dokázal propojit své mediální impérium a obrovskou popularitu fotbalu – dosáhl zrušení monopolu státní televize RAI na přímé přenosy, získal kontrolu nad prodejem televizních práv a především díky tomu dokázal oslovit diváky-voliče na dvou frontách: Když byla řeč o fotbale, nikdy se neopomněl zmínit o politice, když byla řeč o politice, získal si pozornost tím, že mluvil o fotbale.
V Berlusconiho případě ale nešlo jen o využití úspěšného klubu jako platformy pro vlastní prezentaci. Hlavní roli v získání budoucích voličů – ve výsledku mnohem důležitější než samotné politické programy – hrálo totiž v Berlusconiho cestě do premiérského křesla (kam poprvé usedl v roce 1994) kompletní převzetí fotbalové terminologie. Tedy něčeho, čemu Italové rozuměli a co je zajímalo.
Místo vstupu do politiky tak Berlusconi ve svých projevech „nastupoval na hřiště“, parlament pro něj byl „stadionem“, jeho strana byla „hráčem“ a chystala se na „vítězný zápas“. Fotbal se promítl i do samotného názvu Berlusconiho strany Forza Italia (FI), což je oblíbený pokřik tamních fotbalových fanoušků, a jeho volebního týmu, kterému říkal azzurri podle barvy dresů italské reprezentace. Krátce po svém zvolení premiérem pak Berlusconi slíbil, že „vytvoří Itálii stejně úspěšnou, jako Milán“. Celé období Berlusconiho nástupu k moci díky tomuto stylu také získalo svůj název – „calcivitizzazione“ – tedy převedeno do češtiny „fotbalizace“ politiky.
Členství ve straně jako benefit fanklubu
Oficiální fankluby AC Milán se pak staly základem strany Forza Italia, která pro první volby logicky postrádala vlastní členskou základnu. Už v roce 1989 jich totiž po celé Itálii bylo téměř 1400 a dohromady sdružovaly přes 340 tisíc registrovaných členů. Díky organizačnímu schématu postavenému na sdruženích fotbalových fanoušků tak ve výsledku členy strany nespojoval ani tak souhlas s politickým programem, ale spíše obdiv k osobě samotného Berlusconiho. Také k náboru nových členů používala Forza Italia Milán, včetně toho, že se členství ve straně (z hnutí v klasickou stranu se FI přeměnila v závěru 90. let) nabízelo v rámci benefitů určených členům fanklubů.
Vzor pro ruské oligarchy
Role AC Milán v Berlusconiho vzestupu je doslova archetypálním příkladem využití fotbalu v politice a stala se jakýmsi vzorem, ke kterému se vztahuje i dění v dalších zemích. Termín „berlusconizace“ začali autoři zabývající se interakcí fotbalu a politiky používat například při popisu dění v Rusku a na Ukrajině po rozpadu Sovětského svazu.
V Rusku je Berlusconiho „model“ možné vypátrat především na severním Kavkaze, kde kluby jako Těrek Groznyj, Anži Machačkala nebo Alanija Vladikavkaz sloužily a slouží mocenským ambicím elity příslušných oblastí. A například koupi Chelsea Romanem Abramovičem v roce 2003 lze rovněž vnímat jako politický krok, i když v opačném směru – ne jako vyjádření vlastních politických ambicí, ale jako možnou pojistku proti případnému upadnutí v nemilost v očích Kremlu.
Na Ukrajině si nová elita mezi sebe po rozpadu SSSR rozdělila prakticky všechny prvoligové (a někdy i druholigové) kluby a postupně kolem nich začala budovat svá impéria. Pro fotbal to mělo poněkud ambivalentní následky: V krátkodobém horizontu získaly kluby peníze, které by jim v chaotických devadesátých letech nikdo jiný nedal, v tom dlouhodobém se ovšem staly extrémně závislé na politické situaci v zemi. Zatímco v Rusku politickým ambicím oligarchů na federální úrovni „zatnul tipec“ Vladimir Putin (a stát pod jeho vedením sám začal používat fotbalové kluby k ovlivňování veřejného mínění), na Ukrajině znamenala konec řady do té doby zvučných jmen politická změna po Majdanu. Od roku 2014 se v problémech octly především kluby napojené na Janukovyčovu Stranu regionů a na oligarchy, kteří přišli o část svého byznysu. Za všechny můžeme jmenovat Metalist Charkov, který před čtyřmi lety dostal až do čtvrtfinále Evropské ligy a dnes působí pouze v regionální soutěži.
Zastaví Čína úpadek Milána?
Podobný příběh, i když s o poznání méně tragickým koncem, zažívá i Milán. Berlusconi svého času neměl k dispozici facebook, twitter ani žádnou jinou sociální síť. Měl ale kontrolu nad médii a především úspěšný fotbalový klub, což ho vyneslo až do pozice jednoho z nejmocnějších evropských politiků a dokázalo dlouhou dobu úspěšně mazat jeho politické i soukromé excesy. Berlusconi ale stárne, jeho vliv klesá a Milán už v posledních letech zdaleka není tím klubem, kterým býval v devadesátých letech. Číňané ho kupují po třech letech mizerných výsledků, s dluhem přes 220 milionů eur a s příslibem investic v hodnotě dalších stovek milionů, aby ho vrátili tam, kam kdysi patřil. Jestli a jakými prostředky se jim to povede a jakému účelu bude v jejich rukou sloužit, zůstává otázkou. Jisté ale je, že spolu s Berlusconim definitivně končí celá jedna éra propojení fotbalu a politiky. Éra, která se ve svém rozsahu už těžko bude někdy opakovat.