Bára Reichová: Důležitá je trpělivost a pracovitost

foto: Ondřej Zlámal

Fotografka deníku Sport Bára Reichová se dočkala své první výstavy, která měla svoji slavnostní vernisáž v úterý v Nikon Photo Gallery na Újezdě. Otevřena bude až do 8. července, vstupné je zdarma otevírací doba je od úterý do neděle od 12 do 19 hodin. O tom, jak expozice vznikala, nám úspěšná sportovní fotografka vyprávěla hned po úspěšném zahájení.

Jaké jsou ty první pocity po vernisáži?

Pocit je to krásný, nečekala jsem, že přijde tolik lidí. Venku bylo krásně, navíc se konaly demonstrace, na které také šlo hodně lidí. Jsem mile překvapená, kolik lidí a kamarádů si nakonec našlo čas.

Výstava zahrnuje výběr z desetileté kariéry. Pamatujete si na svoji první publikovanou fotografii?

Samozřejmě, že si na ni pamatuji, byla na ní Petra Kamínková ze závodu Praha-Běchovice. Vyšla v novinách.

Byla jste s ní spokojená?

Tehdy ano, ale teď už bych s ní úplně spokojená nebyla, není úplně ostrá.

Upřímně napadlo vás, že jednou budete mít takovou výstavu?

To určitě ne. Je to deset let, co fotím pro Sport. Je to splněný sen mít takovou velkou výstavu, na které se mohu ohlédnout za tak dlouhou dobou a spoustou akcí. Je to opravdu krásný pocit.

Jak těžké bylo mezi těmi tisíci fotek vybrat ty nejlepší?

Bylo to hrozně těžké, ale nakonec jsem se snažila udělat takový mix, vybrala jsem z fotek z olympiády, z fotbalu a z hokeje, což jsou sporty, které fotím nejčastěji. Přidala jsem i portréty. Fotek a akcí je strašně moc, fotila jsem spoustu zajímavých lidí, bylo opravdu z čeho vybírat.

Bylo cílem ukázat ty nejzajímavější a nejdramatičtější momenty, nebo jste chtěla vybrat snímky, které jsou třeba zajímavé z fotografického hlediska?

Je to tak napůl, na některých jsou velké osobnosti jako třeba Usain Bolt na reportážní fotce, ale na některých jsou záběry, kdy jsem se snažila být trochu kreativní, nešlo o konkrétního sportovce, ale o to zachytit sportovní událost trochu umělecky. Taková je třeba fotografie skokana na lyžích.

Mne zaujala fotka z basketbalu, na ní je zachycený faul a je na ní spousta emocí na hřišti, na lavičce i v hledišti…

Tu mám také ráda. Je to Honza Veselý, jeden z našich nejlepších basketbalistů. Bylo to finále Evropské ligy v Paříži. Seděla jsem na fotopozici na palubovce hned po košem a náhodou, se tenhle moment odehrál hned u mě. Myslím, že tahle fotka má všechno. Emoce, příběh, atmosféru.

Poznáte takhle dobrou fotografii už v hledáčku nebo až při zpracovávání v počítači?

Někdy to člověk ví hned, to je asi častější, protože tu fotku dělá s nějakým záměrem. Ale někdy to nevyjde a pak se i taková fotka smaže. Samozřejmě, že někdy se správný záběr objeví až při zpracování.

Jak se dá řešit ten rozpor, který nutně musí být mezi požadavkem na reportážní fotografii do novin a kreativním přístupem?

Pro mne je důležité zachytit moment, emoce, rozhodující gól. To jsou ty sportovní záběry, kvůli kterým na akci jsem. Fotit rozmazaného lyžaře po mne samozřejmě nechtějí. Ale je to výzva, pokusit se najít něco mezi tím a spojit výtvarnost s akční sportovní fotografií.

Před deseti lety jsme se potkali na zápase ČFL, kam jste přišla fotit téměř bezvýznamnou akci. Co byste poradila těm, kdo právě teď fotí na takových utkáních a třeba sní o takové kariéře a výstavě, jakou máte vy?

Důležité je být trpělivý a pracovitý. Musí mít v sobě takový ten plamínek. Ono to není o olympiádách, devadesát procent fotografického času člověk tráví na mnohem méně atraktivních akcích. Hledat motivaci musí fotograf všude, při každém záběru. Jednou se taková poctivost vrátí.