Michal Švec? Opravdová posila.

foto: Ondřej Zlámal

Vzpomínám si na ten den, kdy ze Slavie přestoupil do Holandska. Ještě dopoledne na stadionu Přátelství odběhával tréninkovou dávku. Když skončil, se širokým úsměvem se ke mně otočil a usmál se: „Tak se tu měj, Ondro.“

Nedokážu si vůbec vybavit, že by se kdy Michal Švec neusmíval nebo byl rozmrzelý. Do áčka přišel v šestnácti letech a stal se přirozeně součástí týmu. Jako „mlaďasové“ tehdy nosili všude s Markem Suchým bedny, poslouchali spolu muziku z jednoho přehrávače, každý na jedno sluchátko. A byli oba v pohodě. Nesli obrovskou odpovědnost na hřišti s naprostou samozřejmostí.

Taky si nevzpomínám, že by Švícko někdy uhnul z nějakého souboje nebo nešel do něčeho na hřišti nebo na tréninku naplno. V mistrovském týmu, který hrál Ligu mistrů, byl od černé práce v záloze, kde odebíral soupeřům míče.

Když jsme se potkali po sedmi letech v úterý v Edenu, přivítal mne se stejným úsměvem. Jakoby těch sedm let ani nebylo. Věřím, že bude stejný i na hřišti. Jestli půjde do tuhého, a to ve Slavii za poslední léta vždycky šlo, tenhle fotbalista z ničeho neuhne.

Bedny prý už netahá, ale když bude potřeba, tak s nimi pomůže. Jeho návrat do kabiny Slavie je pro fanoušky hodně dobrou zprávou.