Loučení krále

foto: Ondřej Zlámal

Také jste v mládí chtěli být vynikajícím fotbalistou, který udělá velkou kariéru? Dokázali jste si - alespoň ve snu - představit, že budete hrát už jako mladí v jedné z nejlepších lig na světě a kariéru zakončíte v klubu, který máte v srdci?
Jestli ano, tak potom vidíte, že se takové věci dají splnit. Tenhle sen má spoustu sportovních fanoušků, těch malých zejména. Dívají se na své idoly a přejí si, aby jednou byli jako oni.

Tomáš Rosický, který právě ukončil svou bohatou kariéru, byl určitě jeden z nich, kdo v osmdesátých letech minulého století sledoval reprezentační tým s borci typu Jana Bergera a Karola Dobiáše. Určitě chtěl být jedním z nich a podařilo se mu takový sen splnit. Nejen proto, že v sobě měl opravdový fotbalový talent, ale i proto, že tvrdě dřel.

O jeho nesporných fotbalových kvalitách bylo napsáno mnoho. Jednoduše bych však chtěl podotknout, že on měl dar od Pána Boha. Ten mu fotbalový um nadělil, a i proto se z Tomáše Rosického stal jeden z nejlepších českých fotbalistů novodobé historie, který, kdyby ho nezlobilo zdraví, mohl dosáhnout i toho, čeho dosáhl Pavel Nedvěd. Získal by Zlatý míč pro nejlepšího hráče světa.

Vyrostl ve velkého špílmachra, dirigenta s vynikajícím přehledem. Dovedl i nemožné věci. Kolikrát byli i soupeři překvapení, co s nimi dělá. V rozhovoru pro Deník Sport Magazín, který vyšel 8. prosince 2017, o něm třeba taktéž promluvil Martin Hašek, kde odpovídal na otázku, co se týká kreativity: „Když je možností hodně a ještě se objeví naráz na poslední chvíli, pokud je to dobře načasované, tak Rosický může uplatnit genialitu. Ta spočívá v tom, že kromě čtyř nabídek řešení, které vidí nejbystřejší diváci a trenér, najde navíc ještě pátou, kterou ani trenér nevidí."

Má pravdu. Jeho genialitu bychom mohli řešit donekonečna, ale ve skutečnosti to je jen obraz hráče, který českému fotbalu bude hodně chybět. Jeho fotbalovým schopnostem v záloze se žádný jiný hráč v Česku vyrovnat nemůže. Jedině je škoda, že přišel o fotbal v těch nejlepších letech. Však i on sám poznamenal: "Nikdy jsem nepřišel na to, jak moc dobrý jsem mohl být." - vskutku jasně a pravdivě. Třeba by ho čas zavál i do lepšího klubu po přestupu do Arsenalu, ale to se už nedozvíme.

Když populární "Rosa" přestupoval ve 20 letech do Dortmundu, tak už v té době se o něm mluvilo a mluvilo. On se toho tlaku nezalekl a společně s Kollerem byli velkou zbraní vestfálského celku.
Pak přešel do Arsenalu, kde ho milovali takřka všichni. Tomu odpovídá i citát od manažera Wengera: "Jestliže vy milujete fotbal, milujete Tomáše Rosického."

V reprezentaci pokaždé ukazoval, jak umí. Vždycky když chyběl, tak si většina trenérů po konci Karla Brücknera stěžovala, že takový hráč týmu chybí. Rosický se do reprezentace vrátil za trenéra Michala Bílka a pomohl týmu postoupit přes Černou Horu na evropský šampionát do Polska. Účastnil se i světového šampionátu v Německu, kde vstřelil dva slavné góly Američanům na začátku, ale pak i vzhledem ke zranění Jana Kollera už neměl moc možností, jak zaujmout a stejně jako celý český tým byl už neviditelný.

Jeho návrat do Sparty už lemovala spousta zranění, přesto to byl bojovník, který se nevzdával a chtěl za každou cenu ve Spartě skončit důstojně.I přes všechna zranění, které po návratu do Sparty měl, to nevzdával a snažil se o návrat. Bohužel mu to nebylo tak úplně přáno, protože i dle jeho vlastních slov mu tělo naznačovalo blížící se konec už delší dobu. Bylo pro něj těžké se už připravovat na zápasy, když tělo nemůže. I jeho zdánlivě nezdolné odhodlání přece jen dosáhlo své hranice a bylo vyčerpáno.

Za celou jeho kariéru byl velice respektovaným hráčem. Vážili si ho nejen trenéři, ale i světoví hráči z jiných klubů na planetě. To odráží i současné příspěvky na sociálních sítích, kde mu děkují za vše hvězdy typu Mesuta Özila. A opravdu nám nezbývá než poděkovat za to, co pro český fotbal udělal.