Petr Čech? Takového hráče reprezentace mít dlouho nebude. Nebo už nikdy.

foto: Ondřej Zlámal

Vzpomínám si, jak v tréninkovém centru ve Vratislavi přišlo na trénink několik tisíc fanoušků a pak stovky z nich zatoužily po tom mít doma podpis Petra Čecha. Jako ostatní zamířil k plotu a začal rozdávat autogramy. Spoluhráči vydrželi skoro hodinu. Pak odjeli autobusem na hotel.

Bez Petra Čecha. Brankář totiž zůstal o další hodinu déle a podepsal se úplně všem i tomu poslednímu klukovi vzadu. Muselo na něj počkat týmové auto.

Měl jsem možnost se současným gólmanem Arsenalu natáčet rozhovory do mezinárodních výměn, v takovém tom vyparáděném studiu. Před tím prvním jsem byl nervózní, přece jenom s žádnou takovou hvězdou jsem nikdy nic podobného netočil. Ale bylo to zbytečné.

Rozhovory proběhly v naprostém klidu, dostalo se nám všech potřebných odpovědí, které navíc nebyly prázdnými frázemi.

Natáčení animací pro televizní přenosy? Čechíno vždy naprosto profesionální, ochotný, přesný. I kdyby stejnou otázku dostal padesátkrát, padesátkrát by na ni odpověděl.

Novinářům uměl odpovídat v několika jazycích, trpělivě, promyšleně, vždy byl na každý rozhovor maximálně připravený, nikdy jsem nezažil, že by se pustil do konfliktu s médii, i když i jeho určitě spousta „expertů“ a generálů po bitvě pěkně štvala.

Ve Francii uvítal na stadionu v Tours diváky na otevřeném tréninku, mluvil za tým na radnici při přijetí u starosty. Jen mi řekněte, kdo to udělá příště? Koho budou všichni na stadionu znát?

Nasbíral nejvíc startů za českou reprezentaci za celou dlouhou historii. A kolikrát tým dokázal svými zákroky podržet. Už je všichni brali jako samozřejmost. U brankářů je to těžké, víc se pamatují jejich chyby, a pokud je udělají vynikající gólmani, pak se pamatují ještě víc.

Vedl jsem teď na Twitteru podivnou minidiskusi o tom, že Čechův profesionalismus někomu vadil. Moc jsem si takových hlášek nevšímal, nikdy je neříkali moji nejbližší přátelé, ani lidé, kterých si vážím.

Být profesionálem se vším všudy a odvádět do detailu profesionální práci - to  je pro mne obdivuhodná věc. To má u mne respekt. O to víc asi proto, že jsem do svých 19 let žil v systému, kde něco takového bylo naprostou vzácností.

Naopak - nechat si platit miliony za nějaké prapodivné šolichy a vytvoření nějakého fluida důležitosti své vlastní osoby v nějaké funkci – to je taková ta pohříchu česká cesta. A stěžovat si a svádět věci na všechno možné, místo vlastního přičinění, to také umíme u nás dobře. Věřím, že takovým mohl být Čechův přístup proti srsti. On nás ve světě reprezentoval jinak, jako top profesionál.

Teď bude v reprezentaci zatraceně chybět. Teprve teď všichni doceníme to, co pro reprezentaci naší země – a to nejenom na hřišti – odvedl. Kdo ví, jestli takového hráče ještě zažijeme.

Přeji Tomáši Vaclíkovi, Tomáši Koubkovi nebo komukoliv jinému, aby šli v jeho stopách. Nejenom mezi tyčemi. Laťku mají zatraceně vysoko.