Dejme hlavy dohromady - do přenosu

Já mám ta česká řešení tak rád. Když se před Ligou mistrů nebo Evropskou ligou všechno na stadionu pečlivě zkouší, každá kamera se zapíná, prohlíží se každý záběr, kontroluje se každý detail, najde se kolem toho vždycky nějaký ten kverulant, co to otráveně komentuje, že je to všechno akorát byrokratické pruzení, že to prostě má všechno na háku a že se to dělá naprosto zbytečně. A že je jich kolem toho většinou víc, nejenom jeden.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem na záběrem z mistrovství světa v hokeji viděl v závěru zápasu Čechů se Švédy v televizi místo dramatického průběhu hromadu hlav. Na to najít nějaké řešení nebyly týdny, dny, nebo hodiny, ale celá léta.

Mezitím stačil nějaký šikovný PR manažer natroubit do světa skvělou zprávu – ha, pokrok, problém byl vyřešen. Žádné hlavy v záběrech nebudou.

A pak to přišlo, česká reprezentace dala rychle dva góly za sebou, hala byla najednou na nohou a bylo to. Režisér marně hledal čistý záběr. Holiči mohli zkontrolovat, jak se teď lidé nechávají stříhat.  „Národ nevidí, sedněte si,“ nadávalo se na twitteru.

Nevím, jak se to může stát. Stačilo sehnat pár lidí, aby si stoupli do řad před kamerami, nebo aby si tam poskočili, a bylo přece jasné, že budou v záběru. Pak se na ta místa neměly prodávat lístky.  Třeba to někdo slíbil, že je tam neprodá, ale pak je někdo jiný pod tlakem poptávky prodal. To si dovedu představit.

Ještě horší je představa, že se to ani naplno nezkusilo, protože nějaký unavený, světem protřelý borec prostě prohlásil, že se to zkoušet nemusí, že to má na háku.

Jak jsem na začátku napsal, mám ta česká řešení rád, mají takový ten krásný monty-pythonovský nádech. Někdo tu starou dobrou tradici černého humoru musí držet nad vodou.