Bylo, nebylo....

foto: UEFA.com v pondělí 14. července

Byl to obyčejný email, který dostali všichni reportéři v Evropě. Jaké největší překvapení v kvalifikaci Ligy mistrů UEFA se u vás stalo? Přemýšlel jsem jenom chvilku, než jsem si uvědomil, že z hlediska postupu to byla opravdu Slavia proti Ajaxu před osmi lety. V úterý ráno mne zaskočilo, když se na webu objevila fotografie Standy Vlčka s jásajícím Františkem Dřížďalem. Jako by to už nebyla ani pravda.

Už od ledna dáváme dohromady knížku Vzpomínky mistrů. Potkal jsem se tak s řadou držitelů slávistických zlatých medailí - s Mickaelem Tavaresem, Milanem Ivanou, Pavlem Fořtem, Martinem Vaniakem, Davidem Hubáčkem, Zdeňkem Šenkeříkem, Jakubem Divišem, Markem Jarolímem a s dalšími. U všech těch rozhovorů mne přepadají tři stejné pocity.

Tehdejší tým fungoval a byl plný osobností. Nebyla náhoda, že byl tak úspěšný. A všichni si užili dost legrace. Nemohu se úplně dočkat, až se všechny ty historky dostanou ke čtenářům.

Začíná to být dávno. Ten pocit navíc zvyšuje to, že Slavia opustila pohárovou Evropu a vyprávění o tom, jak naháněl někdo v červenobílém dresu Suaréze začíná mít nádech velkého sentimentu. Úplně jakoby to snad nebyla pravda.

Každý rozhovor se zvláštně zlomí. Jakmile dojde na současnost Slavie, každý ze vzpomínajících fotbalistů zvážní a je po humoru. „Když vidím, jak si vede Plzeň, pokaždé mi to přijde líto,“ řekl mi třeba Marek Jarolím.

Přál bych slávistům, aby naše knížky přivolaly úspěšné časy zpátky. Nebo možná skromněji, aby se konečně začaly objevovat náznaky toho, že se červenobílí pomalu chystají na opravdový vzestup. A to co nejdřív, hned třeba v té nové sezoně.